Odehrálo se:

2. Historický fakt:
Ve Studénce bylo kino v provozu od roku 1906 do roku 2006, tedy přesně 100 let.

3. Historický fakt:
My - novodobí tamburaši - vystupujeme jako součást promítání filmu.
Letos, tedy po 3 letech, se ve Studénce znovu promítá. Na zahradě hotelu Antler bylo vybudováno letní minikino a promítnuto celkem 7 filmů. Každý film měl svého kulturního předskokana a tamburaši samozřejmě nemohli chybět.

K počtu diváků se zde nebudu vyjadřovat. Během koncertu jsme všem a jmenovitě poděkovali, že přišli.

Martin Grohmann

Celá akce proběhla den předem, v sobotu. My však dostali objednávku vystoupení na neděli. I takové věci se stávají. Tak snad příště.

Martin Grohmann

Evropski omladinski tamburaški kamp – téměř dva týdny téměř nepřetržité hry na tambury završené koncertem pro černohorské publikum v krásném horském městě Pljevlja.

Spousta zážitků, spousta smíchu i bolavé prsty, noví kamarádi, excelentní práce dirigentů, kulturní doprovodný program i sportovní a gastronomické požitky. Těžko všechno obsáhnout v několika větách, proto přiložíme jen pár fotografií a doporučení: PŘÍŠTĚ  MUSÍTE  JET  TAKY!!  Kempaři.

Kempaři

V autobuse cestou na koncert vzpomínáme na naše poslední vystoupení v Budišově nad Budišovkou. Nepočítáme-li koncert v Guntramovicích. Bylo to přesně před deseti lety. Na tento koncert si dobře vzpomínám, hráli jsme na náměstí pod širým nebem a počasí nám zrovna nepřálo. Památku po budišovských dešťových kapkách mají některé noty tisknuté na inkoustové tiskárně dodnes. Byl to také poslední koncert, který oddirigoval Milan Gelnar.

Ale zpět.

Dostali jsme pozvání vystoupit v Domově Letokruhy. Tak jsme se přepočítali (stále nejsme kompletní, chybí nám výprava z „hudebního tábora") a vyrazili. Jaj to byla akce. Na kraji obce v ÚŽASNÉ zahradě. Spousta lidí. Na pódiu vystupovali nefalšovaní indiáni, na druhé straně zahrady se „proháněli" koně. Pro nás bylo připraveno skvělé občerstvení. V jednom stánku jsme objevili „Medvědí guláš". Perfektní akce. Ještě krátké vystoupení obyvatelů domova a přicházíme na řadu my. Obloha se nebezpečně zatahuje, po asi třetí skladbě slyším zprava: „Na mě káplo". Na doložení těchto slov se rozpršelo. Nechtělo se nám z pódia, vydrželi jsme hrát v dešti ještě pár kratších skladeb, ale s ohledem na zdraví nástrojů jsme museli vystoupení ukončit.

Co dodat? Snad příště už to prolomíme a zahrajeme si v Budišově bez deště. Bude to dříve než za deset let?

Martin Grohmann

Martin Grohmann

Martin Grohmann

Martin Grohmann

Tak jedna z našich nejnáročnějších, ale zároveň nejúspěšnějších akcí je za námi. Prožili jsme společně tři víkendové dny, upevnili naše přátelství a s příslibem opětovného brzkého setkání jsme se v neděli s našimi kamarády z jižní Evropy rozloučili.

Ale pěkně po pořádku.

 Pátek 15.5.

Jako první přijel do Studénky tamburašský folklórní soubor „Seljačke sloge“ z chorvatského Buševce, kde jsme loni v říjnu vystupovali na festivalu. Protože přijeli s časovým předstihem a také proto, že byli ve Studénce poprvé, navštívili jsme s nimi naše Vagonářské muzeum v zámku, kde se jim moc líbilo. Odpoledne pak předvedli svoje umění v kulturním domě v Bílovci v rámci oslav Dne matek.

V odpoledních hodinách pak přijeli tamburaši z bosenské Banja Luky, tentokrát soubory dva – Městský tamburašský orchestr Banja Luka, který už je ve Studénce jako doma, a Tamburašský soubor „RKUD Pelagić“.

 Sobota 16.5.

Dopoledne jsme všichni společně odjeli do Bartošovic, kde probíhala už tradiční každoroční akce „Otevírání Poodří“. Navštívili jsme Záchrannou stanici pro volně žijící živočichy a prohlédli si všechny dostupné atrakce. Velký ohlas u našich zahraničních hostů mělo „Pooderské koštování“ – veřejná degustace pálenek na bartošovickém zámku.

Večer pak proběhl slavnostní koncert. Úvod patřil nám a mažoretkám a pak jsme poprvé veřejně předvedli naše nové nástroje. Po nás vystupovaly oba soubory z Banja Luky a závěr patřil souboru z Buševce. V neoficiální části večera jsme se navzájem přesvědčili, že opět máme k sobě blíž a jazyková bariéra přestává být překážkou. Aniž si to uvědomujeme, postupně vytváříme nový světový jazyk – českosrbskochorvatštinu.

 Neděle 17.5.

V neděli pokračovaly Balkánské dny kultury v Orlové. Po prohlídce historické části města jsme se přemístili do kulturního domu v Orlové-Lutyni, kde jsme se rozloučili s chorvatským souborem, který už bohužel pospíchal domů. Velice nás potěšilo pozvání na příští rok do Buševce na festival.

Oba soubory z Banja Luky pak ještě v kulturním domě vystoupily se svým programem a pak se také vydaly na zpáteční cestu domů.

Náš srdečný dík patří Městskému kulturnímu středisku ve Studénce za skvělou organizaci celé akce a samozřejmě i všem ostatním, kteří se na přípravách a průběhu třetích Balkánských dnů kultury podíleli.

Miloslav Grohmann - dirigent

---------------------------

Máme za sebou jednu z nejpříjemnějších akcí tamburašského života ve Studénce. Další z řady, už můžeme klidně říct mnohaleté řady, mezinárodních festivalů, které se poslední tři roky nazývají Balkánské dny kultury. Této kulturní události  ovšem předcházely velmi perné týdny a měsíce.

 Až do „Velkého třesku“ (viz předchozí článek) jsme nevěděli, zda budeme mít nové nástroje. Pokud ano, tak zda na ně dokážeme hrát. Pokud ano, zda budeme schopni vystoupit před obecenstvem, kamerami a našimi přáteli z Bosny a Chorvatska tak brzy. Zda budeme schopni se někdy vrátit ke starým nástrojům. Zda zvládneme chodit na zkoušky častěji než jednou týdně a zda nám rodiny a čas dovolí trénovat doma, na což jsme nebyli dříve moc zvyklí. Když jsme nástroje dostali, bylo jich málo a museli jsme se až do března střídat, ani doma jsme nemohli všichni trénovat...

A přišla ještě jedna pohroma:

„Na balkánech budeme hrát na staré i na nové!“

„Cože?? To snad nemyslíš vážně?! Vždyť od Osijeku jsme staré nástroje neměli v ruce!!“ 

Ale kapelník to vážně myslel.

Na nové totiž ještě neumíme žádný pochod a mažoretky nemohou vystupovat při tónech valčíku, to dá rozum, ne?

Tolik odříkání, mudrování a nervozity tamburáši zřejmě ještě nikdy nezažili.

 Nakonec se vše navzdory pesimistům (k největším jsem v tomto případě patřila i já) začalo obracet k lepšímu: přivezli jsme si chybějící instrumenty a pár nových trsátek, Miloš si osvojil trošičku novou „drezúru“ zdivočelých tamburašů, Jana našila úžasné obaly, abychom mohli nástroje konečně trochu chránit a také kulturně přenášet po Studénce, všem postupně ztvrdly polštářky prstů levé ruky a uklidňoval nás i pěkný zpěv Martiny a Daniela. Tak jsme se tedy odvážili 16. 5. jít „se s svou kůží na trh“.

Výsledek jste měli možnost vidět a slyšet, porovnat oba způsoby hry, rozdílný zvuk starých a nových nástrojů, porovnat náš soubor s našimi hosty z Banja Luky a Buševce. My jsme sami se sebou spokojeni. Ano, chybičky se vloudily, taky tempo čardáše mělo do allegra daleko – ale v tomto případě se nemáme za co stydět. Uff – teď jen nepolevit a nutit prstíky do stále rychlejšího a přesnějšího pohybu. Na příštím festivale se uvidí, zda jsme jen sprinteři nebo i dobří běžci na dlouhou trať. Každopádně jsme získali jednu velmi důležitou jistotu – umíme zvládnout oba nástroje najednou, takže tradice hry na ty opravdu původní tamburašské nástroje v systému Farkaš ve Studénce (alespoň zatím) nezanikne. A o to nám přece jde.

 Hana Burdová

Oprášili jsme staré nástroje a vydali jsme se na festival do chorvatského Osijeku.  Dostali jsme totiž na oplátku pozvání od orchestru Tamburašské školy BATOREK a jeho dirigenta Franja Slavka Batorka. Tento orchestr si jistě pamatujete z loňských Balkánských dnů kultury ve Studénce a okolí.

Do Osijeku to není daleko a festivalový den začínal až večeří na uvítanou. Vyjížděli jsme proto ráno a vychutnávali si, že nemusíme trávit noc v jedoucím autobuse, jak jindy bývá zvykem. Cesta ubíhala celkem příjemně. Naše upršené počasí jsme vyměnili za jaro.

Na vjezdu do města nás už očekával náš patron Franjo Batorek, který nás vyvezl přímo k hotelu. Po ubytování jsme vyrazili na společnou uvítací večeři do restaurace Kormorán, která se nachází uprostřed přírodní rezervace Kopačevská bažina (Kopački rit). Z rezervace jsme toho večer moc neviděli, ale věříme cedulkám upozorňující na výskyt všemožných druhů zvířat a rostlin.

Sobota probíhala v typicky jižanském duchu. Pozdní snídaně mezi 9-10 hodinou potěšila všechny spáče. Ranní ptáčata naopak „vyhnal hlad“ do ulic města. Prohlíželi jsme si Osijek a porovnávali, co se za tu dobu jedenácti let, co jsme tady nebyli, změnilo. Domy jsou hodně opravené, mnohde jsou však stále vidět stopy bojů. Město se svou bohatou historií na mě působí velmi moderně. Ze všech stran na mě dýchá jaro, které doma zatím marně vyhlížíme. V provozu jsou před restauracemi venkovní zahrádky. Kolem řeky Drávy zahradnice upravují záhony a sadí sazeničky. Na mnoha místech potkáváme metaře, kteří uklízejí i náznaky možné nečistoty a špíny. Není problém ani v neděli najít pracujícího metaře, problém ale je, najít v neděli otevřený obchod. Toto pro nás není žádná tragédie, jen chci ukázat rozdíl tam a u nás. Chci se s vámi podělit o výjev, který jsem chtěl původně zachytit fotoaparátem, ale nenašel jsem k tomu sílu. Procházím zrovna místem, které ještě moc opraveno není, kolem oken jdou vidět díry po střelách. Uhýbám na chodníku nějaké mladé paní s malým chlapečkem. Moc pěkný klučina se jednou rukou drží mámy a v druhé ruce drží plastikovou pistolku - hračku.

Sobotu jsme si fakt užívali. Snídani a oběd jsme měli přímo v hotelu, večer vystoupení v divadle (Hrvatsko narodno kazalište u Osijeku) skoro 100 metrů od hotelu. Nespoutaní žádným pevným programem dne se každý mohl připravit na koncert podle svého. 

Původně jsme si na festival připravili pět skladeb. Ještě před odjezdem ale do Studénky přišla zpráva, že z důvodu, že festival přenáší televize, budeme muset naše vystoupení zkrátit. Z programu jsme tedy vyškrtli skladbu U peciny. Po zvukové zkoušce těsně zahájením koncertu přichází požadavek o vypuštění další skladby, tentokrát škrtáme Sbor židů.

Festival zahájil místní orchestr Tamburašské školy Batorek. Odehráli si své tři skladby a šli jsme na plac my. Je úžasné přijít na jeviště v divadle. Na mě to aspoň všechny ty lóže, balkony a galerie velmi působí. K mikrofonu spolu s uvaděčkou přistoupila paní, kterou jsme již dříve zahlédli v hotelu. Pronesla k posluchačům řeč. Nevím přesně, o čem byla. Pro nás bylo ale zajímavé a popravdě řečeno i zábavné, že paní byla asiatka, mluvila jen francouzsky v chorvatském národním divadle. Uvedli jsme se skladbami Škoda lásky a To ta Heľpa. Ty, co nás už znají, jsme určitě překvapili zpěvem (díky Martině Kilnarové). Naše kratičké vystoupení jsme zakončili pochodem Olympia, který snad byl tou správnou tečkou.

Je nám trošku líto, že jsme dostali příležitost odehrát pouze tři skladby, a že jsme nemohli ukázat i něco z vážných skladeb. Chápeme však, že z důvodu televizního přenosu to tak muselo být. 

Společná večeře všech účastníků se odehrávala v budově tamburašské školy Batorek. A pak, jak bývá zvykem, se hrálo a zpívalo, možná i tancovalo. Protože i škola byla blízko hotelu, večeři jsme opouštěli individuálně podle zbývajících sil.

Nedělní ráno, zbývá posnídat a jedeme domů. K autobusu se s námi přišel rozloučit Franjo Slavko Batorek. Děkuje nám, že jsme přijeli. přeje nám hodně úspěchů při hraní na nové nástroje a slibuje, že první víkend v červenci přijede do Studénky zhodnotit, jaké děláme pokroky. Tak to budeme muset cvičit o to víc.

My děkujeme také za vydařený festival.

Pokud třeba právě teď zvažujete, že byste možná i hráli s námi a jen se „bojíte“, nebojte se! Máte totiž zrovna skvělou možnost začít. Začínáme vlastně i my - na nové nástroje. Takže pomyslná startovní čára je nyní pro všechny stejná. Je to příležitost, která stojí za to využít.  Přijďte mezi nás!

Martin Grohmann

*

* k fotografování byl použit starý poškozený nástroj ze skladu

Tamburaši na českém území působí již více jak 100 let. Jsme hrdí, že se nám daří držet tuto tradici, hrajeme svou hudbu na původní nástroje, hrajeme klasický původní tamburašský repertoár a upravujeme skladby - nové moderní.

 Naši fanoušci jistě zaznamenali rozdíl mezi naší tamburašskou hudbou a hudbou tamburašských hostů např. na Dnech balkánské kultury. Tambura a i celá tamburašská hudba prodělala mnoho změn. Z dvojhlasného, tzv. Farkaš systému, se vyvinul trojhlasný, tzv. Jankovič systém. Ale i ten nárokům na techniku hraní a potřeby kompozic přestal vyhovovat a vznikl čtyřhlasný, tzv. systém Sremski.

Vyvstala před námi otázka. Hrát stále skladby původní nebo svépomocí upravované na původní nástroje, které bohužel svůj věk nezapřou, kdy opravy nástrojů jsou čím dál tím víc nákladnější? Nechat si vyrobit na zakázku repliky původních nástrojů? Nebo jít s dobou? Zkusit začít hrát na nástroje nové, které se běžně v balkánských zemích vyrábějí, mít možnost hrát skladby, které se technicky na staré nástroje zahrát nedají, skladby moderní, které píše bezpočet autorů?

Odpověď na tyto otázky jsme hledali nejen u sebe. Tamburašské okolí nás jednoznačně přesvědčovalo, že to máme zkusit po novu. Město nám nabídlo podporu na pořízení nových nástrojů. A když se nabídl s pomocí Franjo Slavko Batorek - profesor ze soukromé tamburašské školy z Osijeku (HR), obrazně jsme bouchli do stolu, a že teda ANO.

Frano Batorek přijel v pátek do Studénky, dovezl nové nástroje a mohli jsme začít. Jazyková bariéra brzy padla, Franova rodina totiž pochází ze Slovenska. Usadili jsme se, vzali své staré nástroje a zahráli skladbu Švitorka. Od této doby je všechno jinak. Máme v rukou jiný/nový nástroj. Běžné trsátko už nepoužíváme, dostali jsme speciální, které se drží úplně jinak. Jiné je celé držení pravé ruky (Franjo chorvatsky říká „desna" ruka, my si to upravili na „děsná" ruka). Jiné je trsání a rytmus úderů. Jiný tvar nástroje vyžaduje jiné držení. Strun nám taky přibylo a v prstokladu se neobejdeme bez malíčku. A málem bych zapomněl - „zasedací pořádek" se nám taky změnil. Mnohokrát za víkend jsem si vzpomněl na film Hudba z Marsu.

Musím tady poděkovat za bezbřehou trpělivost, s kterou Franjo Batorek s námi nacvičoval etudy a naše první jednoduché kompozice. 

Nezbývá než cvičit, cvičit a zase cvičit. Za ty tři dny jsme poznali, že hrát na nové nástroje není těžké, je to prostě jen jiné. Svým fanouškům můžeme slíbit, že na staré nástroje určitě nezanevřeme a na nové se pokusíme hrát tak, abychom udrželi tradici tamburašské hudby i po další století. 

Martin Grohmann

Loňský rok byl rokem 95. výročí založení tamburašského souboru ve Studénce. Letos máme opět výročí. Studénka, jako nejmladší město v okrese, slaví 50 let svého vzniku. Je nám velkou ctí, že my, tamburaši, jsme jako první v předvečer výročí odstartovali oslavy.

Novoroční koncert tamburašů ve Studénce se stává již tradicí a letos jsme si jako hosty pozvali ze sousedního Bílovce pěvecký sbor. Tak jako spousta Studeňáků neměla o existenci pěveckého sboru z Bílovce ani potuchy, platilo to i naopak. Spousta zpěváků ze sboru slyšela a viděla tamburaše poprvé. Tímto koncertem v povánoční náladě jsme tedy smazali vzdálenost 9 kilometrů a nejen shrnuli události roku uplynulého, ale i odstartovali tamburašský rok nový. Přejme si tedy do nadcházejícího roku jen to, na co pak můžeme s radostí vzpomínat.

Martin Grohmann